Pro Studenty

K šikaně může docházet ve škole, ve vašem volném čase, ve sportovním klubu nebo na internetu. Šikana se může vyskytnout kdekoliv, kde spolu lidé tráví čas, a jejím terčem se mohou stát děti i dospělí. Existují různé formy šikany:

1. Fyzická: Jde o útoky na něčí tělo, jako jsou například údery, kopy, osahávání, přílišná tělesná blízkost, přidržování, strkání, podrážení nohou, štípání, tahání za vlasy, vrhání předmětů, krádeže nebo ničení majetku atd.
2. Verbální: Působení újmy prostřednictvím slov. Může být prováděno přímým oslovením dotyčného (jde většinou o urážky, ponižování či výhrůžky), ale například i prostřednictvím internetu nebo graffiti. Za šikanu se také považuje očerňování, pomluvy a šíření fám.
3. Skrytá: Různé způsoby neverbálního naznačování určité osobě, že není vítána nebo že je podřadná. Může mít formu nevraživých pohledů, povzdechů, otáčení se zády nebo vylučování ze skupiny.

Čtyři jednoduché tipy, jak můžete vy a vaše třída bojovat proti šikaně

Proti šikaně může něco udělat každý! Záleží na tom, co děláme a jak se chováme ve svém každodenním životě – v rámci rodiny, mezi přáteli, ve škole, ve sportovním klubu, na internetu nebo mezi cizími lidmi. Avšak děti a mládež nejsou odpovědní za řešení šikany – to je vždy povinností dospělých. Jako mladí lidé ale často víte víc než dospělí, protože máte povědomí o tom, co se doopravdy ve třídě, ve škole i ve vašem volném čase děje. Pokud je s někým špatně zacházeno, je třeba, abyste dospělým pomohli se o tom dozvědět. Osamělému člověku může také velmi pomoci i pouhé zjištění, že se o něj nějaký jeho vrstevník zajímá.

1. Dejte šikanovanému najevo, že o něm víte. Řekněte mu „ahoj“, usmějte se na něj, sedněte si někdy vedle něho. Občas se k němu na obědě v jídelně přidejte a zeptejte se ho, co dělá o přestávce nebo jaké dostal úkoly. Pozorně si všímejte, jestli má potřebu si s někým promluvit. I maličkosti mohou někdy hodně změnit.

2. Dejte šikanujícímu najevo, že jeho chování je špatné – nikoli on sám! Pamatujte si, že i ten, kdo sám šikanuje, se může cítit nejistě. Šikanující chce být vidět a slyšet stejně jako kdokoli jiný. Proto může někdy pomoci chovat se mile i k člověku, který jiné šikanuje. Zároveň je však samozřejmě potřeba dát jasně najevo, že jeho způsob chování pro vás není přijatelný. Ukažte mu, že problémem je jeho chování, nikoli on sám.

3. Vytvářejte dobrou atmosféru! Pro prevenci šikany je velmi důležité vytvářet ve skupině dobrou atmosféru. Je ve vaší třídě legrace? Myslíte si, že to tak cítí všichni? Jsou ve vaší třídě skupinky, které ze svého středu někoho vylučují? Je běžné, že žáci šíří pomluvy, mluví hrubě nebo si vyprávějí ošklivé vtipy? Promluvte si s dospělými o tom, jaké to ve vaší třídě je, a společně pracujte na vytváření pozitivního prostředí. Obvykle se toho nejjednodušeji dosáhne tím, že budete společně dělat zábavné věci. Ve skupině, kde se všichni navzájem znají, se lidé zpravidla cítí bezpečně a nebojí se tolik svých odlišností.

4. Řekněte ne! Existuje mnoho způsobů, jak můžete říci ne. Dobrým způsobem, jak říci ne šikaně, je povědět o ní někomu dospělému. Nejde o donášení – šikana je protiprávní! Dalším dobrým způsobem je získat pomoc přátel. Společně budete silnější. Můžete na ostatní jako jejich vrstevníci vyvinout pozitivní tlak tím, že jim dáte najevo, že šikanu neschvalujete, a tím získat na svoji stranu další spolužáky. Nesmějte se ošklivým žertům a nebojte se ozvat, pokud je někdo zlý. Podstatné je, ŽE něco děláte – ne co děláte! Budete-li jednat, máte šanci změnit něčí život.

Pamatujte si, že nemáte nosit v hlavě cizí problémy, abyste se nakonec sami cítili špatně. Promluvte si o nich s někým dospělým!

„Umíte si představit, jaké to je, jet 36 hodin pod nákladním automobilem bez jídla a vody? Představte si, jaké to pro mě bylo, viset tam, zatímco na mě neustále létaly kamínky a trefovaly mě do obličeje? Jak to celé ty hodiny bolelo? Chápete, že jsem to prostě chtěl vzdát a pustit se?“

Toto jsou zážitky jednoho dítěte z jeho útěku do Evropy. Děti mladší 18 let tvoří přibližně 51% všech uprchlíků na světě. Mnohé z nich cestují samy, bez dospělého, jsou odloučeny od svých přítel a příbuzných. Takovéto děti se v členských státech EU nazývají „nezletilé osoby bez doprovodu“ a jsou považovány za takzvané zranitelné osoby, toto postavení jim zajišťuje zvýšenou ochranu. V roce 2015 požádalo ve světě o azyl okolo 98 400 těchto dětí mladších 18 let, kterým se podařilo utéci zcela samotným do jiné země.

Být nezletilým bez doprovodu není identita. Je to zkušenost samostatného příchodu do cizí země, která je u každého člověka jiná.

Mnozí nezletilí bez doprovodu při popisu svého čekání na rozhodnutí o povolení k pobytu používají slova „předtím“ a „potom“. Nejistota v době, než člověk povolení získá, může být velmi tíživá a mnozí žadatelé o azyl trpí úzkostí. Ale život může být těžký i s povolením k pobytu. Mnozí popisují, že i když získali povolení k pobytu, začaly se jim honit hlavou myšlenky, které předtím potlačili. Myšlenky na budoucnost a situaci své rodiny a přátel. „Cesta nekončí povolením k pobytu. Teprve jím začíná cesta pryč od minulosti a vzpomínek. Bitva o život v zemi, o které nic nevíte.“ (Z dokumentárního seriálu stanice UR o uprchlických dětech bez doprovodu).

Požádat o azyl – lidské právo!

Když člověk uprchne a přicestuje do nové země, musí požádat o azyl nebo jinou formu mezinárodní ochrany, aby v ní mohl zůstat. Žadatel o azyl se nejprve musí do země, v níž doufá nalézt ochranu, dostat. To znamená, že mnozí žadatelé musejí podstoupit značné riziko, aby se dostali do země, v níž chtějí o azyl požádat. Možnost požádat o azyl je lidské právo! Česká republika ratifikovala Úmluvu OSN o právním postavení uprchlíků a je povinna přijímat na svých hranicích lidi, kteří tam přicházejí hledat ochranu. Je tedy naší povinností poskytnout žadatelům o azyl bezpečné útočiště předtím, než je o jejich žádosti rozhodnuto a zajistit jim řádné řízení. Česká republika nesmí nikoho poslat zpět do země nebo oblasti, kde mu hrozí, že bude usmrcen, protiprávně zbaven svobody nebo podroben mučení či tělesnému trestu.

Práva

Uprchlíci nemají jen právo na fyzické bezpečí. Mají stejná práva jako ostatní lidé, kteří ve České Repuplice žádají o povolení k pobytu. To znamená, že požívají svobody myšlení, svobody pohybu a mají právo nebýt podrobeni mučení nebo ponižujícímu zacházení. Totéž platí i pro jejich ekonomická a sociální práva: uprchlíci by měli mít přístup ke zdravotní péči a vzdělání.

Mýty a předsudky