Termín “žadatel o azyl” je často zaměňován za “uprchlíka” či “azylanta”. Žadatelem o azyl se rozumí člověk, který o sobě tvrdí, že je uprchlík a žádá mezinárodní ochranu před pronásledováním nebo nebezpečím vážné újmy v zemi původu. Každý uprchlík je tedy nejprve žadatelem, ale ne každý žadatel bude nakonec uznán uprchlíkem. V době, kdy člověk čeká, zda jeho žádosti bude vyhověno či nikoli, hovoříme o “žadateli o azyl” či “žadateli o mezinárodní ochranu”.
Samo označení “žadatel o azyl” v sobě neobsahuje hodnocení nároku na udělení statusu uprchlíka. Rozumíme jím pouze a jedině skutečnost, že daná osoba o mezinárodní ochranu požádala, přičemž o nároku na udělení statusu bude rozhodnuto na základě vnitrostátní právní úpravy. Lidé, jejichž žádosti není v řádném řízení vyhověno, resp. mezinárodní ochrana jim není udělena ani formou azylu ani formou doplňkové ochrany, mohou být vráceni do země původu.
Efektivita azylového systému má proto v řízení o udělení mezinárodní ochrany klíčový význam. Pokud je systém rychlý, spravedlivý a účinný, každý žadatel, který je uprchlíkem, tento status získá, zatímco ti, kteří na mezinárodní ochranu nárok nemají, z ní nemohou těžit.
Mezi roky 2006 a 2010 bylo v sedmi zemích střední Evropy (ČR, Bulharsko, Maďarsko, Polsko, Rumunsko, Slovensko, Slovinsko) podáno asi 77 800 žádostí o azyl. V roce 2010 o mezinárodní ochranu v tomto regionu požádalo 12 000 lidí, z toho nejvíce v Polsku (6 540), následovaném Maďarskem (2 460), Bulharskem (1 030), Rumunskem (860), Slovenskem (540) a Českou republikou (460). Slovinsko, nejmenší země regionu, registrovala v daném období nejméně žádostí, celkem 210.
Nejčastější země původu žadatelů se v jednotlivých zemích liší. Nejvíce žadatelů ve výše uvedených zemích střední Evropy přicházelo z Afghánistánu, Gruzie, Iráku, Pákistánu, Srbska a Turecka.
Sdílejte na Facebooku Sdílejte na Twitteru
