Pražští studenti hrají v dramatu, které je pro uprchlíky realitou

Policisté v brigadýrkách chrlí nesrozumitelné pokyny. Zmatení žadatelé o azyl jsou seskupováni a zase rozdělováni. Pro studenty školy v České republice jde o simulaci dramatu známého jako azylové řízení. Více než o skutečný život jde o nácvik empatie.

„Cítím se divně, jako bych sem nepatřil,“ říká 17letý Jef, jeden z účastníků této vzdělávací hry.

„Ano, izolovaná, přehlížená, je to trochu děsivé,“ říká jeho spolužačka Maija.

Hello Czech Republic je projekt UNHCR pro školy, poprvé vyzkoušený ve Švédsku. Nyní si klade za cíl podnítit diskuzi o uprchlících na Prague British International School (britská mezinárodní škola v Praze). Studenti této školy jsou možná k tématu otevřenější než průměrná česká mládež, jelikož pocházejí z různých koutů světa. Jef je napůl Belgičan, Maija je Britka.

Studenti ráno začínají v roli uprchlíků a migrantů čekajících ve frontě na pohovor s imigračními úředníky fiktivního státu Farlandie, které hrají zaměstnanci UNHCR. Zdá se, že zesnulý český dramatik, disident a prezident Václav Havel představení ze svého portrétu na stěně sleduje vlídně.

Úředníci štěkají povely ve farlandštině, fiktivním jazyce, kterému nikdo nerozumí. Uprchlíci se snaží pochopit formuláře psané touto hatmatilkou. Bez zjevné logiky či systému je většině nakázáno posadit se na zem, zatímco několika málo vybraným se dostane židle a červeného křížku na složce. Co znamená červený křížek? Má snad spojitost s Červeným křížem? Usmálo se na ně štěstí, nebo byli odmítnuti?

„Podle mě je to vynikající,“ říká americká učitelka herectví Cindy Kennaugh. „Přehrávání scének jsem vedla i já. Tahle metoda studenty zapojuje. Je zajímavé vidět, jak se většina navzájem podporuje, ačkoliv někteří propadnou soutěživosti a podvádění. Snaží se v tom zmatku najít nějaký systém.“

Soňa Rysová z pražské kanceláře UNHCR hraje roli úředníka, na hlavě má kostýmovou policejní čepici a sluneční brýle, které znemožňují oční kontakt. „Je těžké být tak přísná a rozhodovat o něčím životě,“ říká. Hrané scénky jí pomohly pochopit stres, jaký zažívají imigrační úředníci, kteří musí být spravedliví a nezaujatí.

Co se týče její plynulé farlandštiny, říká, že ji založila na směsi jazyků, které ovládá – angličtiny, španělštiny a němčiny. „Používám španělštinu, pokroucenou angličtinu. Říkám ‚rapido, rapido‘, když chci, aby si pospíšili.“

Studenti mají podle zadání představit svůj případ úřadům Farlandie, chudé země se zvláštními obyčeji. Kuřata a kachny jsou zde posvátnými zvířaty a na Vánoce platí zákaz stromků. Podle toho, jak uchazeči svou žádost pojmou, bude jim udělen či odepřen azyl.

„Měl jsem a stále mám v téhle oblasti (uprchlíci a migrace) smíšené pocity,“ říká Pepijn (18), který se narodil v Praze nizozemským rodičům.

Mezitím se vede věcná debata o Kurdistánu a pouští se film s názvem Shadi o kurdské dívce, která je nucena uprchnout ze svého domova a hledat útočiště ve Švédsku. V novém severském domově se jí stýská po matce a rodných horách.

V roli „živé knihovny“ se také představí pan Ibrahim, skutečný syrský uprchlík, který studentům vypráví o svém pět let trvajícím úsilí usadit se v České republice, kde teď pracuje na poště.

„Být ‚živou knihovnou‘ mi nevadí,“ říká trpělivě. „Když jsem přišel do České republiky, všiml jsem si, jak málo zkušeností mají místní s cizinci. Chci změnit představy, které o nás mají. Vysvětluji jim, že Sýrie má dlouhou historii a bohatou kulturu, ovšem naneštěstí mnoho z ní bylo zničeno. Oni o tom bohužel vědí jen velmi málo.“

Na některé studenty udělal film a setkání s panem Ibrahimem větší dojem než hraní scének.

„Při hraní scének jsme pořád věděli, že jen hrajeme,“ říká Sebastian (17), napůl Čech, napůl Ital. „Ale film a povídání pana Ibrahima mě opravdu dojaly a dokázal jsem si představit, jaké to je být uprchlíkem.“

Zpátky ke cvičení, během něhož mají studenti zapůsobit na Farlandijce. Probírají, jak skromní či nároční by měli být. Mají být upřímní, nebo říkat to, co podle nich úředníci chtějí slyšet?

„O azyl žádáme ze zoufalství,“ říká Španěl Arturo (17). „Možná bychom se měli ukázat v co nejlepším světle.“

„Rozhodně nejsme v pozici, abychom mohli klást požadavky,“ říká 18letá Maud (18) z Nizozemska. „Cítíme tlak na to, abychom se přizpůsobili.“

Debata se točí kolem jídla a víry. Někteří argumentují, že by měli Farlandii požádat o povolení ke stavbě vlastního kostela. Další si myslí, že je bezpečnější své náboženské přesvědčení projevovat jen doma.

„Jaké náboženství?“ ptá se Sebastian. Ateismus?“

Simon z Belgie (16), rozumí tomu, že ve Farlandii se na veřejnosti drůbež jíst nesmí. Ale co taková omeleta doma ke snídani?

„Nesmíte jíst nic kuřecího,“ vyštěkne jedna z brigadýrek.

„A co když budu?“ ptá se Simon a spolužáci se smějí.

Celá akce byla zábavná a poučná, ačkoliv radikální změnu názorů možná nezpůsobí.

„Měl jsem a stále mám v téhle oblasti (uprchlíci a migrace) smíšené pocity,“ říká Pepijn (18), který se narodil v Praze nizozemským rodičům. „Na jedné straně to, na druhé straně tamto… Je to komplikované a já jsem někde uprostřed.“

Jiní nejsou tak zdrženliví. Justyna, 19letá Polka, říká, že si o uprchlících rozhodně zkusí zjistit více informací. A Maud jde ještě dál – zážitek ji inspiroval ke zvážení dobrovolnické práce s uprchlíky.

Sdílejte na Facebooku Sdílejte na Twitteru