Proces rozvoje mezinárodního práva, úmluv a směrnic za účelem ochrany uprchlíků začal na počátku 20. století pod záštitou Ligy národů, předchůdkyně Organizace spojených národů. Tento proces vyvrcholil 28. července 1951, kdy Valné shromáždění OSN přijalo Úmluvu o právním postavení uprchlíků.
Úmluva o právním postavení uprchlíků je klíčovým dokumentem v oblasti mezinárodní ochrany uprchlíků. Úmluva definuje, kdo je uprchlík a jaký druh právní ochrany, jakou další podporu a jaká sociální práva by měly uprchlíkům zaručit smluvní státy Úmluvy. Zásadní ustanovení Úmluvy uvádí, že uprchlíci nesmějí být navráceni do země, kde jim hrozí pronásledování. Úmluva také definuje povinnosti uprchlíků vůči jejich hostitelské vládě a stanoví, že určité kategorie lidí, jako například váleční zločinci, nemohou získat status uprchlíka.
Úmluva o právním postavení uprchlíků z roku 1951 uznala mezinárodní rozměr uprchlických krizí a potřebu mezinárodní spolupráce a sdílení odpovědnosti jednotlivými státy.
Původně se Úmluva z roku 1951 více méně omezovala na ochranu evropských uprchlíků po druhé světové válce. Protokol z roku 1967 rozšířil její působnost a odstranil geografické a časové omezení, čímž význam Úmluvy a její aplikace významně rozšířil.
Cílem Úmluvy z roku 1951 není řešit příčiny útěku: porušování lidských práv, politický či ozbrojený konflikt v zemi jejich původu. Úmluva vznikla, aby zmírňovala následky těchto problémů tím, že nabídne obětem mezinárodní právní ochranu a další podporu, případně jim pomůže začít nový život.
Úmluva z roku 1951, společně s Protokolem z roku 1967, ovlivnila také důležité regionální předpisy na ochranu uprchlíků, jakými jsou například Úmluva Organizace africké jednoty týkající se specifických aspektů uprchlické problematiky v Africe z roku 1969 a Kartagenská deklarace o uprchlících v Latinské Americe z roku 1984.
Sdílejte na Facebooku Sdílejte na Twitteru
