Martina je dobrovolnice, která pomohla svému bolívijskému příteli Lucasovi proměnit se z nejistého žadatele o azyl na sebevědomého obyvatele Prahy
Portrait of a Bolivian refugee who does not want to be identified as he is a gay and HIV positive in Prague, Czech republic on July 3, 2021 . ;
Mladý muž z Bolívie se spřátelil se ženou, která mu jako dobrovolnice pomohla, když se do České republiky dostal jako uprchlík.
„Bylo to zvláštní,“ říká Lucas, 27, o svém setkání s Martinou, 38. „Byli jsme ve stejném městě (Praze), ale přitom se zdálo, že jsme z jiného světa. Ona měla úplně jiný život než já.“
Díky pravidelnému setkávání si k sobě nicméně našli cestu. Přátelství mezi Martinou a Lucasem je příkladem toho, že dobrovolnický program UNHCR funguje perfektně.
Lucas pochází z Cochabamby, palmového města obklopeného zasněženými vrcholky And. Jeho otec je domorodec z kmene Quechua (Kečua), jeho matka je rovněž částečně domorodkyně. Rodinné hodnoty označuje jako „tradiční, náboženské a machoistické“. Ale Lucas je jiný.
Vystudoval společenské vědy na Cochabambské univerzitě Mayor de San Simon. V roce 2019 získal v rámci programu Erasmus tříměsíční stipendium v České republice na Univerzitě v Hradci Králové. Absolvoval zde čtyři kurzy, které se mu v Bolívii započítaly do bakalářského programu.
Po uplynutí stipendia se rozhodl, že se domů nevrátí. Místo toho v Česku požádal o azyl. Ještě v Bolívii se účastnil opozičních demonstrací. Navíc se během lékařského vyšetření přišlo na to, že je HIV pozitivní.
„Vím, jak je těžké žít v Bolívii s touhle chorobou, navíc s mou sexuální orientací,“ vysvětluje. „Panuje zde náboženská představa, že vás takto Bůh trestá za vaše hříchy. Moje rodina by to nepochopila a mohlo by jí to způsobit ostudu.“
Lucas se dnes s HIV léčí v Praze. „V nemocnici jsem se seznámil s lidmi, kteří s nemocí žijí,“ říká. „Byli úplně v pohodě, není to tak hrozné. Berou to tady úplně normálně.“ Lucas si může užívat aktivního života.
Nedávno mu byla udělena mezinárodní ochrana, pracuje v kanceláři a pronajímá si vlastní malý byt na okraji Prahy. Má české kamarády a českého přítele. V začátcích, kdy ještě žádal o azyl, to ale nebylo vždy takhle jednoduché.
Tehdy žil v uprchlickém zařízení v Kostelci nad Orlicí a dělal řadu málo placených manuálních prací s vyčerpávajícími nočními směnami. Ze začátku mluvil pouze španělsky. Naučil se trochu anglicky, ale česky neuměl vůbec. Neznal řeč a neměl ani čas pro navázání společenských kontaktů, které by mu pomohly zapadnout.
Zúčastnil se ovšem dobrovolnického programu UNHCR iDobrovolník, který spojuje uprchlíky s českými dobrovolníky, kteří chtějí pomáhat. Měl štěstí, že ho dali dohromady s Martinou, která se v rámci role mentora s Lucasem pravidelně setkávala po dostatečně dlouhou dobu.
Po dokončení školy Martina strávila 16 let v Londýně, takže znala všechny výhody i nevýhody života v zahraničí. Do Prahy se vrátila v roce 2020.
„Měla jsem čas, možnosti a chuť je využít pro dobrou věc,“ říká. „Londýn mi dal mnoho skvělých zážitků a tohle byl můj způsob, jak se odvděčit.“
Když se prvně setkali, propast mezi Martinou a Lucasem se jevila obrovská.
„Snažila se být milá,“ říká Lucas. „Ptávala se mě‚ tak jaký jsi měl den? Nemohla uvěřit tomu, že jsem byl celou noc vzhůru a od 7 od večera do 5 do rána pracoval. Do práce chodila přes den. Když potřebovala k lékaři, vzala si volno. Měla krásný domov.“
Ale Martina se nenechala těmito malichernými sociálními rozdíly odradit. Trpělivě pomáhala Lucasovi s praktickými záležitostmi, jako třeba s poštou, a také s ním chodila do kina a do muzea, kde objevili společné zalíbení v umění.
Ze začátku spolu mluvili anglicky, ale postupem času Martina začala během jejich setkání v parcích a kavárnách používat česká slova. Když v rámci pandemie Covid-19 došlo na lockdown, pokračovala v lekcích češtiny po internetu.
„To pro mě bylo velice terapeutické,“ říká Lucas. „Během lockdownu jsem se cítil uvězněný.“
To nejdůležitější, co Martina pro Lucase udělala, bylo nejspíš to, že mu pomohla najít si lepší práci. Jelikož sama odcházela ze své pracovní pozice v logistice, aby se stala finanční manažerkou, připravila Lucase na pohovor ve své bývalé společnosti, kde práci nakonec získal. Nyní pracuje v kanceláři u počítače od 9 do 5 h.
Doufá, že se v budoucnu vrátí ke svému oboru společenských věd. Jako dobrovolník se v Česku již účastnil práce s postiženými a rád by pomáhal dál.
Bolívie Lucasovi stále chybí. „Je nádherná, miluji ji,“ říká. Naštěstí o ní může mluvit s Martinou.
„Je velmi otevřená novým věcem,“ tvrdí Lucas. „Někdy si dobrovolníci myslí, že my uprchlíci nevíme nic a chovají se k nám jako k dětem. Ale ona se snaží poznat můj život. Cítím, že je to vzájemné obohacení.“
A Martina souhlasí: „Nejsem si jistá, kdo komu pomáhá. Lucas bere všechno po svém. Je mi velkou inspirací.“
* Jméno Lucas bylo z důvodů ochrany změněno.
Sdílejte na Facebooku Sdílejte na Twitteru